Můj příběh

Jako dítě jsem milovala lidi, zvířata a přírodu. Myslela jsem si, že vystuduju psychologii na Cambridge nebo alespoň veterinu u nás. Že budu pomáhat, zachraňovat svět, bydlet v malém domečku s velkou zahradou, s mužem a spoustou dětí a psů. Vypadalo to nadějně, chvíli.

 

Anorexie, deprese a úzkosti, sebepoškozování, toxické vztahy... A hlavně ten vše pohlcující pocit naprosté bezvýchodnosti.

„Cítím se hrozně v pasti. Vždyť na tom životě není nic hezkého, a navíc jsem tlustá a hnusná,“ říkám s pláčem své nejlepší kamarádce. „Hele já tě fakt chápu. Asi bude nejlepší když se fakt zabijeme,“ odpovídá rezignovaně a típá cigaretu. Jsme v té době ještě na střední škole, měla bych si užívat bezstarostné mládí, a když se na tu situaci koukám zpětně, působí to na mě jako špatná komedie. Ale byla to realita - už několik let jsem se střídavě plácala v anorexii a bulimií, zrovna skončil můj první vážný vztah, rodiče mluvili o rozvodu, takže doma nebylo chvíli ticho, a spolu jsme harmonický vztah neměli snad nikdy.

Od malička jsem byla velmi citlivá, cítila energie, emoce jiných lidí, vnímala běžně neviditelné a neslyšitelné. Moje rodina mi příliš nerozuměla. A teď jsem se ocitla na bodu zlomu, měla jsem těžké deprese, sebepoškozovala se a o sebevraždě často přemýšlela. Když jsem požádala svou doktorku o pomoc, poslala mě k psycholožce, od které jsem odcházela s pocitem ještě většího prázdna, temna a nepochopení. Zhasla i poslední jiskra naděje, že mi někdo pomůže. Z venku ale vše vypadalo perfektně. Hezká holka, studuje školu kterou si vybrala, rodiče podnikatelé, krásný dům. Na co ta si může stěžovat?

Uběhly další dva roky a já věděla, že pokud něco nezměním, skončí to zle. 

Jenže já byla ve stavu kdy jsem spala i šestnáct hodin denně, často jsem se nebyla schopná ani najíst nebo se převléct z pyžama. Změnila jsem ale v té době praktickou lékařku, která si všimla že něco není ok a předepsala mi antidepresiva. Nechci je nikomu doporučovat a určitě nejsou samospásná, ale v mé situaci to bylo nejlepší možné řešení pro daný moment. Pomohly mi vstávat z postele a žít život, i když jsem byla úplně mimo realitu a neprožívala žádné emoce. Pořád jsem měla šílené úzkosti z kontaktů s lidmi, takže jsem si nezvládala zařídit žádnou terapii.

Když už jsem měla pocit, že se z těchto pocitů stejně nikdy nevyhrabu, rozhodla jsem se vyzkoušet poslední možnost - meditovat a soustředit se na pozitivní afirmace. Připadala jsem si jako totální pitomec, když jsem seděla na zemi, sjetá dávkou antidepresiv, opřená o postel a polohlasem jsem si opakovala, že děkuji za skvělou rodinu kterou mám, za školu která mě baví a naplňuje, za krásné a zdravé tělo... Myslela jsem si, že teprve teď jsem se dočista pomátla a o co se to jako snažím. Byla to ale jediná věc, na kterou jsem v ten moment měla energii, a tak jsem si řekla, že to prostě zkusím.

K mému překvapení se začaly věci hýbat.

Moje mysl se stávala klidnější a já začínala mít naději. Rodiče zjistili, že beru antidepresiva a prošli obrovskou životní krizí. Pocity selhání a beznaděje je přiměly přepracovat svůj žebříček hodnot a zapracovat na komunikaci. Já získala potvrzení od lékaře, že nejsem schopná účastnit se pravidelné výuky a učitelé mi většinou vyšli maximálně vstříc. Zvládla jsem dokončit školu, odstěhovala jsem se z rodného města a začala jsem do svého života přitahovat pozitivní lidi. Můj život začal mít nějaký smysl a mně se podařilo vysadit léky a přejít na přírodní léčbu. Začala jsem aktivně pracovat na uzdravení svého těla, mysli i duše. 

Cesta tady ale nekončí. Z velkého zranění, citlivosti, bezmoci a letargie jsem přešla do opačného extrému. Protože jsem neměla vybudované žádné hluboké vazby v rodině, a musela jsem přerušit kontakt se svými tehdejšími kamarády, se kterými jsme se udržovali v nezdravém životním stylu jsem si myslela, že to všechno musím zvládnout sama. Nedávat najevo své emoce, nikoho si moc nepouštět k tělusoustředit se hlavně na výkon, na výsledek, že jen pak budu silná, úspěšná a obdivuhodná. Byla jsem tvrdá, chladná, a přes všechno vynaložené úsilí pořád nešťastná.

Pak jsem si uvědomila, že síla ženy je někde úplně jinde. Že silná žena je ta, která zvládne utišit svou hlavu aby dala prostor srdci. Že její odvaha spočívá v odevzdání. Že pustí otěže a přestane křečovitě šlapat na brzdu, ale oddá se. Proudu života, vedení intuice, naslouchání. Odvážná žena je ta, která se pustí a padá, protože důvěřuje, že bude chycena. Že přestane chtít víc a víc brát, a začne i (odevz)dávat. Zákon zachování energie totiž funguje neomylně, a jestli budeme vysílat do světa pocit nouze a nedostatku, nebo hojnosti a vděčnosti je naše volba, a můžeme si tak vybrat co se nám bude vracet.

 

Teprve potom jsem pochopila, že od začátku netoužím po obdivu, ale po lásce. 

Nechtěla jsem být obdivuhodná, chtěla jsem být milovatelná, protože to, co jsem se do té doby naučila, byla podmíněná láska. "Budeme tě mít rádi jen, když budeš hodná holčička." A hodné holčičky dnešní doby přece už nepečou bábovky a nevyšívají. Ony mají samé jedničky, doktorát, plat vyšší než všichni její kamarádi, nosí podpatky, rozumí ekonomice a politice, a hlavně, všechno zvládnou samy, nikdy si nestěžují a jsou kdykoliv po ruce. 

V Česku totiž platí, že kdo pořád nepracuje, není vyčerpaný k smrti a na otázku 'jak se máš' neodpovídá 'no ani se neptej', není dobrý člověk. A pro ženy to platí dvojnásob. Ty totiž musí neustále dokazovat, že jsou minimálně stejně tak dobré jako muži, a u toho se starat o spokojenost všech okolo. Uvařit kafíčko, usmívat se, odmakat dvanáctku, usmívat se, připravit večeři, usmívat se, no a jasné, že si tu práci vezmu domů, a večer to máte v mailu šéfe, musím přece ukázat, že si ty stejné platy zasloužíme. Že si tu pracovní pozici zasloužíme. Že si tu lásku zasloužíme. Že si to zkrátka všechno vydřely, rozhodně nedostaly nic zadarmo. Protože co by na to kdo řekl, kdybych si při menstruaci vzala volno, chvíli se věnovala sobě a dovolila si nebýt vyčerpaná tak, že přijdu o cyklus? 

Může to být i jinak. 

Kde jsem teď?

Na Cestě. Už se nikam neženu, otěže držím bez křečí, ale pevně a vědomě v rukách. Užívám si vůni čerstvého vzduchu a západy slunce, ale neulítávám nikam do nebes, ráda se hrabu v zemi, vydělávám peníze a vychutnávám si dobré jídlo, ale zároveň vím, že existuje víc než jen hmatatelné.  Dělám co mě baví a kde cítím své poslání - provádím ženy procesem změny, podporuji je energeticky i fyzicky, na cestě která je ta jejich. Jsem tím, koho jsem potřebovala sama před lety, a předávám to, co mně samotné pomohlo dostat se z kolotoče lítosti, deprese a bezradnosti do radosti, naplnění a síly.

Není to vždycky jednoduché, a pokaždé když si myslím, že už mám něco vyřešené, přijde zkouška abych věděla jak na tom opravdu jsem. A je to tak v po-řád-ku. Vím, že nemám vše pod kontrolou a přijímám věci tak, jak jsou, protože vím, že vše je ve správném po-řad-í, zároveň se však nevzdávám osobní zodpovědnosti za věci, které se mi v životě dějí. Stále se učím a posouvám se dál, a už vím, že je to tak oukej, že nemusím být lepší, chytřejší, krásnější, šikovnější, schopnější a vůbec dokonalejší než právě teď jsem. Jsem správně tak a tam, kde a jak právě teď jsem. I ty jsi v pořádku.

 

A mimochodem, všechny fotky na webu nafotila skvělá Agnes Vanilková - žena, která fotí srdcem. Děkuji ti, Anet, za ně.

Reference

slova žen, které vykvetly

Chtěla jsem ti říct, že to naše poslední setkání byla velká síla. Do včerejška jsem to zpracovávala, teď už se to trochu uklidnilo, ale byla to síla. Když jsme dělaly ty vizualizace a já jsem viděla, kolik mám v sobě potlačené energie a neprojevených emocí... Včera jsem dělala techniky, které jsem se naučila, abych pracovala na svých hranicích a zpracovala svou potlačenou agresi a bylo to hodně intenzivní, třásla jsem se a potila, ale moc mi to mohlo. Děkuji, děláš to skvěle! Jsi můj dar z vesmíru.
AlžbětaVýtvarnice
Žany mi pomohla se spoustou témat, vidět věci jinak, z jiného úhlu, například zvědoměním, že když si člověk neřekne, tak to nedostane. Zbavit se strachu z odmítnutí a naučit se žádat. Obdivuji její kuráž, odvahu nevzdávat se a jít si za svým snem. Děkuji ti za sdílení a inspiraci.
AnetaFotografka
Zásadně jsi ovlivnila a změnila směr mého myšlení a života a já jsem za něj teď tak ráda. Ukázala jsi mi důležitost pečování o sebe, vědomého vytváření vztahů, otevírání se světu a novým příležitostem. Díky tobě jsem pochopila, že věci často nejsou tak složité, jak se zdají být. Chtěla jsem ti vyjádřit vděk za to, že jsi mě neustále popostrkovala tím správným směrem. Umíš popostrčit, ale taky ukázat, že je něco fakt nepodstatné, jen to tak teď nevidím.
VeronikaOffice manažerka magazínu